The Truth Is Out There – Lighthouses

lightousesJestli jste si tady někdy přečetli nějaký můj článek, tak už možná víte, že mám rád kapelu The Truth Is Out There. Můj nejoblíbenější band vůbec je Enter Shikari a já už mnohokrát prohlásil, že tohle jsou prostě český Enter Shikari. Teď jsem se ale rozhod, že to přestanu říkat a to z dvou prostejch důvodů. Tak za prvý, mě osobně by asi vysíralo, kdyby o mojí kapele někdo furt dokola prohlašoval: „No, to jsou v podstatě český Skindred.“ Jakože upřímně, každej chce přece bejt originální, proto zakládá kapelu a píše novou muziku, no ne? Jinak by mohl akorát hrát covery jako třeba Our Last Night. A tohle srovnávání typu „český (název kapely)“ je vlastně jinými slovy akorát „No, vyhul si, to už tady jednou bylo.“ Takže dost, přestanu to řikat. A za druhý taky proto, že jejich nová fošna už tolik Enter Shikari ani neni. Vlastně je teď trochu i Bring Me the Horizon v době Sempiternalu (ne v době, kdy zpívat na playback je cool). Ne sorry, nechám toho.

Takže ta nová deska se jmenuje Lighthouses a na přebalu je obrázek majáku. Hu. Obsahuje celkem 11 full songů z čehož ani jeden nemá míň jak 15 vteřin. Znáte to, ne? Koupíte si novou desku od vašeho oblíbenýho interpreta a zaplesáte, že je tam 10 kousků a pak se ukáže, že 3 z toho jsou interludy, přičemž v první je nahráno 5 vteřin jak někdo kašle, potom je tam 10 vteřin nějakýho synťáku a poslední interluda trvá dokonce 20 vteřin a sestává ze 4 nepovedenejch pokusů začátku songu, kterej následuje hned po tom. Většinou se kytarista nestihne trefit do první doby, přestane všechno hrát, vzadu jsou slyšet tlumený hlasy nebo smích a takhle je to ještě 3x. Trapas. Tak to tady neni. Upozorňuju, že celou recenzi píšu po druhém poslechu, takže někde možná zbytečně moc pohejtim. Občas něco, co mi vadí na prvních pár poslechů, není po více už takovej průser.

První z desky jsem slyšel song „Dying Light“, pač to vyšlo už před měsícem jako singl. A ihned se mi zastesklo po starých TTIOT. Doufal jsem, že taková nebude celá deska. Takže naštěstí neni. Hned první pecka „Indigo“ inkorporuje dostatečný množství libovejch synthů, námrdovejch guitar riffů, vyvážený množství křiku a zpěvu. Včera jsem šel spát ve 4 ráno, protože jsem smažil Hearthstone, což je píčovina, ale chtěl jsem si to zkusit jaký to je, a vstával jsem v 10. Mně 6 hodin spánku nestačí a byl jsem po probuzení dost vyknířenej. Tenhle úvodní song mě ale nakop, takže ho musim zhodnotit asi pozitivně. Hrozně mě baví, že o „What Have We Done“ můžu říct, že to zní jako The Truth Is Out There a ne jako jiná kapela. S upřímností můžu říct, že když slyšim tyhle synťáky, nástroje a zpěvy, tak mám pocit, že poslouchám tuhle kapelu. Má to tak charakteristickej sound. Prostě to všechno tak nějak sedí, něco je správně. Jako když skládáte puzzle a uprostřed obrovskýho obrázku vám chybí jeden kousíček a vy ho tam konečně vložíte, takhle to secvakne. Fakt mě to ba.

„Lizard Skin“ už bohužel trochu slyšim ty BMTH. Zejména kytary v 0:57. Nemůžu si pomoct. Vim, že jsem řek, že nebudu srovnávat s ostatníma kapelama, ale to prostě nejde. Netvrdim, že ten song je zlej. Mně se líbí a mošnul bych si na něj na koncertě a asi i někdy mošnu, až nějakej bude. Přece jenom jsem Horizonty dřív poslouchal. Ale kdo mi bude tvrdit, že to jako BMTH vůbec nezní, tak si, prosím vás, pusťe v „Lizard Skin“ čas 3:12, kde se křičí „We’ll never find a back home“ a pak možná tohle? Eeeee, oukej…

Zastávám názor, že titulní song každý desky by měl bejt mohutnej. Nemusí ani tak bejt nějak výrazně dobrej, ale musí bejt mohutnej. Prostě velkej, chápete, ne? No asi jako „Lightouses“ tady. Sloky jsou sice klidný (což musí, aby tam byl ten kontrast), ale v refrénech se z repráků valí ohromná masa libangů. Rád bych řek, že mi tenhle song přijde hrozně dospělej. Vůbec to nezní jako banda nějakejch českejch buranů, kteří si nakoupili kytary, škopky a začali džemovat u Lojzy ve sklepě, protože jeho sousedi maj problém s nedoslýchavostí a nebudou si stěžovat. Při poslechu to na mě působí jako světová produkce, jako něco, co by mohlo hrát na Reading festivalu namísto Oli Sykese bez hlasu nebo na BBC One.

„Coincidences“ mě moc nebavilo. Zase, kvalita toho songu je víc než obstojná, ale chybí mi takovej ten element chycení posluchače. To něco, co vás zaujme natolik, že to chcete slyšet znovu a dokola pořád donekonečna. Celkově mi přijde, že tímhle songem začíná ta druhá úroveň desky. Jakože první čtyři songy jsou ta top topinka, to nejlepší, co lze nabídnout, a od teď už je tam „jen to ostatní“. I když zas ne uplně, třeba hned následující „Toxic Soul“ je děsná raketa. V refrénu jsou dost chytlavý a líbivý zpěvy, brejkdaunový části mrdaj a basujou jak se patří a celková aranž songu je tak nějak správně, že mě to baví od začátku až do konce. No potom ten „Dying Light“, kterej jsem zmínil už na začátku. Ono ten song je hrozně zrádnej. Začíná totálně nakopnutě, že si řikám „do prdele to bude násmah“ a najednou to je jak když někdo zdechnul. Jakoby já proti oplodňovákům ani tak nic nemám, ať si lidi hrajou oplodňováky, ale nelze před ně vřadit hype build-up jako kdyby se jednalo o nějaký Systémy (to jakože System of a Down). To je prostě podle mýho podvod. V druhý půlce songu se to sice trochu spraví a začne to trochu šlapat, ale ten začátek mě prostě nasírá.

 „Ghost House“ se mi bude složitě popisovat. Znáte takový to, že posloucháte song, hraje v něm nějaká část a vy si v hlavě dokonale představujete, jak by ta část mohla pokračovat, aby to bylo libový, ale ono to pokračuje jinak a je to horší a míň dobrý než to, co jste vymysleli a představovali si vy? Tak to mám přesně u tohodle songu. Hlavně s tim sekanym údernym synthem v refrénu. Já prostě chci, aby po těch prvních pár tónech šel dolu a ne stoupal nahoru. Po druhym poslechu už mi to sice sedělo víc, ale stejně. Jinak je ten track ale skvělej.

 V „Glassy Eyes“ mě fakt baví ten build-up a následnej breakdown od 3:10. Vlastně mě baví celej ten song… Já nevim, po prvním poslechu jsem byl takřka přesvědčenej, že druhá část desky fakt sakuje. Ale tak zlý to vlastně vůbec neni. Drží si to pořád tu svojí kvalitu a neklesne to pod hranici světovýho standardu a těch českejch Lojzovin se to ani nedotýká. Co jsem ovšem vůbec nepobral je „Thank You For Everything“. Má to 13 minut a 20 vteřin. Jenom pro srovnání, to je dost času na to se nažrat, osprchovat, vyčistit si zuby a usnout. Nechápejte mě špatně, nemám nic proti dlouhejm songům, dodneška je pro mě tohle největší libang i přesto, že už tu kapelu vůbec neposlouchám. Ale „Thank You For Everything“ je prostě divný a nudný. Nemluvě o tom, že ten song ve skutečnosti končí v 5:50 a zbylejch 7,5 minuty je jednom jeden velkej fade-out s řinčením cikád. Jako sorry, ale od 10. minuty už skoro ani ty cikády nejsou slyšet a jsou to de facto jenom 3 minuty ticha. Tak nějak váhám, jestli to neni ještě horší, než mít na desce 3 naprosto nesmyslný interludy. Možná kluci usilovali o delší stopáž alba, ale tohle je, dle mého, hodně nešťastný řešení, pač když budu chtít poslouchat cikády, zajedu si do Chorvatska a nebudu si kvůli tomu pouštět muziku. Je rok 2015, dneska už si můžete jet do Chorvatska kdy chcete, tak přestaňte dělat jako kdyby to byla nějaká dovolená. Pokud tedy nestihnete během 3 minut ticha usnout nebo hodit přehrávač ze skály, tak se dočkáte ještě jednoho songu „A Man of His Word“. Je to takovej živej rokec. Neni to špatný, ale na tu desku mi to moc nesedí. Dokážu si to představit jako nějakej bonus song v deluxe edici alba speciálně jenom pro Japonsko. To tak kapely dneska dělaj, ne? Že vydaj album a jenom ve vydání v Japonsku jsou 2 songy navíc. Tak tenhle by tam mohl bejt.

Závěrem bych rád řek, že na druhej poslech mi to přišlo mnohem lepší, než na první. Vůbec jsem nehodnotil texty, jak jste si všimli. Pár lidí mi řeklo, že jsou mnohem lepší než dřív a že je v nich vidět posun kupředu. Takže jim budu věřit a řeknu vám, že to tak je. Já to ale nevim, protože jsem debilní ignorant, kterej texty v songách neposlouchá a kterýmu jde jenom o to, aby to mrdalo a byly tam libový melodie a rytmy. Sorry. Ještě jednou bych ale rád vyzdvihl „What Have We Done“, protože to odteď skutečně považuju za signature song týhle kapely. Ve výsledku mě Lighthouses vlastně nezklamalo a rád si to pustim znova a půjdu na koncert. Vy to můžete streamovat na bandzone.cz a nebo si to koupit na mailu band@ttiot.net. Prej připravujou e-shop, takže si můžete počkat i na ten. Snad tam bude i nějakej libovej merch, protože já osobně bych si ho koupil. Mimochodem, 4. septembéra se to bude křtít v Barráku v Ostravě, což je docela sračka, protože v Ostravě nikdo nežije. Ale jestli to máte blíž než třeba 200 000 km, tak tam asi můžete vyrazit. FB event.

Tracklist:
01 – Indigo
02 – What Have We Done
03 – Lizard Skin
04 – Lighthouses
05 – Coincidences
06 – Toxic Soul
07 – Dying Light
08 – Ghost House
09 – Glassy Eyes
10 – Thank You For Everything
11 – A Man of Hist Word

Hodnocení: 7,5/10

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *