John Wolfhooker – John Wolfhooker

John Wolfhooker - John WolfhookerKdyž jsem se přibližně před rokem dozvěděl, že se dali dohromady zpěvák ze Shiro Ame (Martin Čupka), basák z Koblížků (Filip Vlček), kytarista ze Slovakia’s Got Talent (Rony Janeček) a jeho bubnující bratr (Adrian Janeček), mírně jsem zpozorněl. Tehdy v prosinci 2013 vydaly tyto osoby svoje první djenty, klip s názvem „Chupacabra“. Po prvním poslechu jsem ten song celkem pozlil, přišlo mi, že to prostě zní z prdele. Pak jsem si to pustil ještě tak pětkrát až šestkrát a už jsem s tím otravoval kamarády a rozesílal jim to, že je to raketa. Skončilo to tak, že jsem si na facebooku lajknul kapelu John Wolfhooker a čekal, co přijde dál. Jako další vydali JW cover na song „Work Hard Play Hard“ od Wiz Khaleesi. Opět stejný scénář: song jsem vyhejtil a umanul si, že je to trapný, je to na hovno. A zase jsem po čase zjistil, že je to vlastně docela libanon a že se mi to líbí. Následoval klip na „Stubborn“ a 6. srpna 2014 jsme se konečně dočkali prvního koncertu v Chapeau Rouge společně se zlama z Itálie HELIA (jo, píšou se s caps lockem, prcárna). Kapelu začalo vykopávat víc a víc lidí a všichni chtěli album. Toho jsme se dočkali 11. listopadu téhož roku.

Co k té fošně říct úvodem? Pokud jste krajními zastánci Bare Knuckle Pickups, neuznáváte tóny vyšší jak B1, nebo snad každý den pětkrát hajlujete směrem k Berlínu, tak dál nečtěte. Předem vám prozradím, že Axe FX II je použito pouze na jeden song a to ještě jen na bonusový, který vlastně není tak úplně součástí desky samotné. Ze studio updatů jsme se dozvěděli pár zajímavých věcí. Za prvé, že se nakonec tedy nenahrávalo na Axe FX presety od Mishy Mansoora, jelikož celé nahrávání proběhlo analogově na pásku. A za druhé, že pánové z JW mají na salámu Goebbelsovo propagandu, která zavedla frekvenci komorního A na 440 Hz, což je podle některých konspiračních teorií (to jsou myslím ty ilumináti) pro lidi nepřirozené a tak ladili podle A na 432 Hz.

Když nepočítám „Intro“, které je složené pravděpodobně ze zkoušky bass dropů, tak první song „Alfred“ je klasický hype song na otevření alba. Spousta energie v riffech, zpívá se v podstatě o tom, že jsou liboví a speciálně pro fanoušky Nollyho djentů bych vypíchl libang breakdown, který určitým záhadným způsobem do songu sedí. „Sentimental“ je hejt na holky, které se nechovají hezky. Klidné sloky střídá zoufalý refrén, a pokud se s vámi některá holka právě rozešla, můžete si tohle klidně dát. Nechci říct, že ten song je špatný, ale dle mého názoru je to z celé desky nejmenší petarda. V „Lana Backwards“ uslyšíme repy Ashley z kapely The High Corporation. Tahle věc je neskutečně groovy a Ashley s perfektním US přízvukem dodává songu nový level. Trvalo mi bezmála měsíc, než mi došlo, jak je ten název myšlen, tak se taky zamyslete.

„Pidgeon“, to jakože holub, je hands-down největší raketa desky. Jemné jazzy sloky střídá banger refrén a zkrátka není vteřina, kdy byste se v tomhle songu nudili. Jinak je to o tom, že týpek měl plány mít prachy a auto, ale opustila ho holka, tak se rozhod všechny krocnout. Následuje „Smart Fawn“, což je jenom akustická kytara (Tosin by se obracel v hrobě, kdyby nežil) a zpěv basáka Filipa. Je to taková ta věc, kterou zahrajete a zazpíváte u táboráku a pak už si jen vybíráte, se kterou z nabízejících se dívek provedete koitus. Začíná to hezky, mile, romanticky, v poslední sloce se to ale zvrhne. Klipovka „X“ byl první a jediný song, který John Wolfhooker vypustili ještě před vydáním samotného alba. Je to zase o holce a hlavní věc, kterou si z toho musíte zapamatovat, je párapara párararararará, protože se to křičí na koncertech. Desku uzavírá „Hope“, což je dosti fajnová věc hodící se na konec. V outru songu můžeme slyšet v dálce kvílet kosatky, pak chorály a masivní bubny a bonus na kytaru.

Následující tři songy „Miracles“ (to s tim Axe FX), Stubborn“ a „Chupacabra“ už do konceptu desky vyloženě nepatří, jsou nahrané normálně do kompu a s náckovským laděním 440 Hz.

Když se spojí několik velmi dobrých muzikantů a něco stvoří, většinou to stojí za to a tahle deska je toho důkazem. Myslím si, že v rámci české a slovenské scény si John Wolfhooker zaslouží určitou pozornost, jelikož nám ukazují, že i bez masivního podladění, Skervesen 8-stringů a techniky od Fractal Audio lze dělat kvalitní muziku.

Tracklist:
01 – Intro
02 – Alfred
03 – Sentimental
04 – Lana Backwards
05 – Pidgeon
06 – Smart Fawn
07 – X
08 – Hope
09 – Miracles (Bonus Track)
10 – Stubborn (Bonus Track)
11 – Chupacabra (Bonus Track)

Hodnocení: 8/10


—–
Hejty od ostatních redaktorů:

Flamingo__Need_I_Say_More__by_rockinxredxpandaZpočátku jsem kapele John Wolfhooker fandil a byl jsem zvědav, s čím se pánové vytasí. Nápad natočit ke každýmu tracku klip mi přišel dost cool, bohužel s každým dalším videem moje očekávání  klesalo níž a níž. Při vydání desky jsem regulérně prohlásil, že to je jebka a nechci s tím mít již co dočinění, přesto jsem se nakonec pro potřeby recenze do debutu pustil a objektivně ho zhodnotil. Řeknu to teda hned a narovinu, bez zbytečnejch vytáček, nějaký ty srandy s analogovym nahrávánim celý kapely zaráz, to jde absolutně mimo mě. Máme rok 2015 a John Wolfhooker se snaží o současnou tvorbu, righ? Trochu My Chemical Romance, trochu Fall Out Boy, nahrávací metodu ale volí stejnou jako Beatles před cca stopadesáti lety. Proč vlastně? Za jedno mi to přijde jako hipstrovina a za druhý mi to předevšim fakt vadí. Tak nějak to nemá koule a nemrdá to tam, kde by to mělo mrdat… „Alfred“ je příklad za všechny, generaci odkojené na metalcoru přeci nelze předložit breakdown, kterej nezní jako z produkce Sumerian, Victory nebo Rise Records. Axe FX je božstvo a digitální zpracování nahrávky je dogma. Tečka.

Hudebně je na tom ale John Wolfhooker parádně, skladby až na debilní analogový sound šlapou perfektně a muži, již ovládají zaznamenané nástroje, takto činí zručně a poctivě. No a pak tu máme zpěv. Nechce se mi zpěváka Martina nějak shazovat, ale opatrně řečeno, zdá se mi, jako by si ve své nové kapele naložil trochu víc, než dokáže unést. Pouští se do vejšek, kde jeho zpěv zní fakt nepříjemně, až skoro rve uši. Fajn, i Jamesi Hetfieldovi to občas ujede, když se snaží vyhnat svůj zpěv do polohy, kde mu není uplně příjemně, že, ale pan Čupka se o toto z nějakého důvodu pokouší většinu stopáže alba. Znovu se ptám, proč? Odpověď na tuhle otázku přenechám jemu, kapele a hlavně jejím fans. Radši teda taky zmíním, co mě na desce baví, protože zas úplnej průser to jakoby neni.

Baví mě „Lana Backwards“, protože mi dost připomíná Rage Against The Machine (tady mě zvuk alba z pochopitelných důvodů ani tolik neuráží) a nejvíc mě na tom baví rapující slečna (jejíž projev je tady bohužel, či bohudík o mnoho příjemnější, než projev zpěváka Martina). V „Pidgeon“ se mi líbí kontrasty jazzu a deathcorovýho blití, anžto se tady Martin pomyslně vrací ke své původní kapele Shiro Ame, což mu podle mě sedlo mnohem víc. Mezi ostatními lehce nadprůměrnými veselými pop-rockovými tracky neblaze vyčnívá „Smart Fawn“, což zní jak nahrávka na mikrofon od Skypu ze zkušebny nebo od táboráku. Jako jo, rocková balada na takovym albu musí bejt, ale s timhle zvukem a konceptem? Nie, radšej knihu. Na konci desky se nachází pilotní singl „Chupacabra“, nahraný tak, jak se to dneska normálně dělá a i když mi to tenkrát přišlo jako solidní teploušárna, tak to v kontrastu se zbytkem alba působí vlastně fakt dobře. Ovšem jestli se mi na John Wolfhooker něco doopravdy líbí, tak je to “Stubborn”, super zvuk, zpěvák se zbytečně nepouští do něčeho, co moc nedává, má to koule a závěrečnej breakdown sedne jak prdel na hrnec. Za mě bych si přál, aby se tvorba John Wolfhooker odvíjela spíš od songu “Stubborn”, ale skutečnost je trochu jinde, takže nic pro mě. Ovšem jen tak dál, pokud to fans baví, kapele jejich slušný úspěch přeju, za mě ale teda spíš průměrný hodnocení.
Mubarak Okubo – 5,5/10

Průměrné hodnocení – 6,8/10


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *