Leprous + Sphere + Rendezvous point – 25.10.2015, Nová Chmelnice

leprouch-150x150V neděli se v klubu Nová Chmelnice odehrál jeden z koncertů, o kterym můžu říct, že to byl jeden z nejlepších, na kterym jsem kdy byl. Šlo o norské Leprous, na které jsem se těšil už asi tak 2 měsíce a na který se mnou dokonce šla i moje přítelkyně, protože se tam nebleje. Z kapely Sphere tim pádem moc nadšená nebyla, ale vše popořadě.

Jak už jsem sdělil na začátku, koncert se odehrával v Nové Chmelnici. To je pro mě asi tak 10 hodin cesty z druhýho konce Prahy, ale mohlo by to bejt třeba v Brně, což by bylo horší. Takže na tohle si ani nestěžuju. Na co si ovšem stěžovat budu, je podlaha klubu Nová Chmelnice. Když na ní člověk totiž stojí bez přešlápnutí po dobu asi tak 3 vteřin, přilepí se mu nohy, načež jsem se několikrát málem přerazil, když ten jizm z podlahy málem vyzul boty. Takže rada pro vedoucí: aspoň to tam přetřete hadrem. Jinak v pohodě, klub tak akorát plnej, takže se tam dalo hejbat a když chtěl člověk na hajzl, mohl se pak bez obtíží vrátit na svoje místo, aniž by se tam mezitim sesypalo 50 dalších lidí.

První kapela byla Rendezvous Point. Pro mě absolutně neznámá kapela, ale podle toho, co jsem poslouchal, to neměl bejt žádnej průser a tak jsem to zčekoval. Poměrně pohoda, zpěvák vypadal jako emo ork, ale zpívat uměl. Na basu hrála dokonce ženská, což je věc nevídaná. Hudebně to bylo na poslech poměrně příjemný, ale nic, z čeho bych padal na prdel. Kytaru jsem neslyšel vůbec. Ale nedissuju to, je fajn, že Leprous vzali nějaký svoje kámoše z Norska s sebou na tůr a lidi byli v klubu vděční a kapelu vždy odměnili náležitým potleskem a jásotem, kromě toho, že všichni stáli 3 metry od pódia.

Druhym uskupením večera byli tedy opět nějaký Norové. Tentokrát kapela nesla název Sphere. Jiná kapela asi v Norsku už nejspíš neni, nebo jinak si nedokážu vysvětlit, proč Leprous vytáhli zrovna tyhle bóje. Hudba nebyl kolaps, ale spíš se to tam totálně nehodilo. Prostě jste žejo na koncertě, užíváte si nějaký čistý zpěvy a melodie první kapely, načež nastoupí druhá, všichni v černym, kytarista kalhoty široký jak tunel Blanka, LEDkovej blikající název na banneru kapely a jedem. Nastalo totální zlo a brajgl a blití. Některým se to asi nelíbilo, mně zrovna ano, ale stačily by mi třeba 2-3 písničky a ne tolik, kolik hráli. Hudebně bych to zařadil jako Sybreed, Fear Factory, Meshuggah (hlavně zpěvem) a Anaal Nathrakh (čistym zpěvem). Totální násery, triggery a nulování zatímco LEDkovej banner za kapelou blikal jak vývěsní štít před večerkou. V klubu byli i nějaký metloši, kteří s sebou měli pravé metalistky a ženy, ale žádný mošování se neodehrávalo a lidi zůstávali v uctivé vzdálenosti od pódia.

A teď konečně k tomu hlavnímu. Lidi se konečně odhodlali a zaplnili i tne prostor před pódiem. Bylo fajn, že obě předchozí kapely měly set zhruba 30-45 minut a potom se sbalily a vysmahly, aby udělaly prostor dalším. Díky tomu Leprous začli už v 9 (večer) a nemusel jsem tam čekat do půl jedenáctý na hlavní kapelu, jak tomu bývá zvykem. Leprous měli na stagi 4 velký LCDčka a na každý pouštěli celou dobu takový zvláštní videa, u kterejch jsem postřehl, že jsou dokonce i sestříhaný do hudby a u „The Cloak“ a „The Price“ dokonce obsahovaly i záběry z klipů, ale bez členů kapel. To by totiž bylo docela trapný, kdyby tam pouštěli klipy. No, každopádně šou byla jedna velká paráda od začátku do konce. Až na jednu hráli všechny moje oblíbený písničky a set měl neuvěřitelných 100 minut (nebo tak nějak), takže jsem ke konci sice už nevěděl, na jakou nohu si stoupnout, ale byl jsem šťastnej. Při první písničce byl lehce vysranej zpěv, nebo spíš byl potichu, což je u týhle kapely zrovna docela průser, ale pan zvukař to evidentně zaregistroval a hned to napravil. Stejně byla první písnička „The Flood“ a ta mě sere, takže mi to vůbec nevadilo.

Einar Solberg (tak se jmenuje zpěvák, jak jsem teď zjišťoval) je docela borec, protože zpěvy zvládal výborně a i ve věcech jako „The Cloak“ nebo „Third Law“ a Red“ (čousn en čousn en PJÓR) jsem neslyšel nic, co by mě tahalo za uši. Navíc zde taky nikdo nemoshoval, pouze několik metalistů si jelo tvrdej windmill, takže jsem byl několikrát zbičován vlasy, ale na druhou stranu to aspoň větralo. Díky nemoshování jsem se mohl v klidu svíjet na svym místečku a užívat si všechno, co se přede mnou odehrávalo. Všechny pecky jako „Rewind“, „The Price“ nebo „The Valley“ mám tedy v živý paměti v klidu při stání na místě a ne při pocení se v chumlu lidí a čuchání podpaží týpka přede mnou, kterej musí mít celej koncert ztopořenou pravici. Menší neklid vzniknul akorát přímo před pódiem, kde si 3 týpci docela pařili, ale můj prostor nijak nenarušovali a jediný, co bych jim vytknul, bylo neustálý usírání. To totiž musí bejt docela nahovno i pro účinkující, když se zrovna chtěl soustředit na svůj sólový projev a najednou je do nosu uhodí totálně hnijící úser. Já bych asi vyšel z polyrytmu.

Skupina přidala divákům dokonce dva ánkóry, přičemž první se skládal ze třech songů a druhej už jen z jednoho, kterej jsem ovšem neznal a kterej se tvářil, že nikdy neskončí, každopádně byl libovej. Kvalitu vystoupení bych směle přirovnal ke Karnivool (což je evidentně nejlepší live skupina) a jediný, jak bych mohl bejt šťastnější, by bylo, kdyby zahráli „Triumphant“. Nebo, kdyby ten koncert byl dneska znova. Na stupnici cenění uděluji nejvyšší možný ceň.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

„Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.“ Jan Werich