Cage The Elephant – 22.8.2016, Lucerna Music Bar

cte 150Oukej, takže jsem byl na Cage The Elephant. Koncert, na kterej jsem měl koupenej lístek už asi tak 2 měsíce a těšil jsem se na něj, ačkoliv jak se to blížilo, trochu jsem nad tim začal přemejšlet a zjistil, že to pro mě zas takovej banger nebude. S věcí se to má totiž tak, že Cage The Elephant už hrajou poměrně dlouho, stali se hodně známou kapelou a zvládli vysrat už 4 alba, zatim co to objížděj celej svět a sklízej slávu za svoje hitovky jako „Cigarette Daydream“ a spol. Já ale nejsem regular jerkoff a tu kapelu jsem poslouchal už dřív, než to začli všichni pořádně cenit.

Ne, to kecám, poslouchám to od tý doby, kdy se písnička „Ain’t No Rest For The Wicked“ objevila v intru ke hře Borderalnds. No, to bylo vlastně v roce 2009 a v tý době měli celkem jedno album, který neslo název „Cage The Elephant“. A tady jsem se zaseknul. Pro mě jsou totiž Cage The Elephant zhruba album „Cage The Elephant“ a pak „To Album Na Kterym Je Aberdeen a Shake Me Down“. Další dvě desky, „Melophobia“ a nejnovější „Tell Me I’m Pretty“, jsou pro mě neznámym teritoriem, znám akorát výše zmíněný „Cigarette Daydreams“ a ještě „Come A Little Closer“ a jinak netušim. Trochu mě to sere, řikal jsem si, jak si to před tim koncertem pořádně naposlouchám, abych mohl řádně kejvat hlavou a zpívat si, nicméně jsem to zkoušel a zjistil, že to nezvládnu.

Mojí nejoblíbenější písničkou je totiž „Back Against The Wall“ a v tomhle duchu bych si asi tak představoval, aby kapela pokračovala. Čili jsem zaostalej fotr, kterej nechce, aby se jeho kapela vyvíjela a hrála furt to samý. Mám rád písničky „Shake Me Down“ a „Aberdeen“, jsou fajn, sice trochu ucajdaný, ale libový. Zbytek toho alba je ale zahnilej šit. Cage The Elephant si ale vzali příklad z těchto dvou a místo nabitýho kamene se dali spíš klidnějšim směrem. Zpěvák se z hipsterskýho emáčka změnil na něco, co nedokážu charakterizovat, týpci mohutně rozjeli LSD a krokodýla a nesjpíš jim to pochroumalo noosféru. No, nebo sou tohle všechno keci, protože já ty alba projížděl fakt letmo a byl jsem línej si to naposlouchat, takže si klidně řeknětě, že jsem retard a neměl bych o tomhle vůbec psát.

Zase jsem sem nasral tři odstavce o hovnech a ještě se nedostal ke koncertu. Takže od začátku. Představení se konalo v Music Baru v Lucerně, což je napůl dobrý a napůl nejhorší. Klub jako takovej je v pohodě, ale podle mýho názoru zcela nevhodnej pro akce, obsahující víc, než asi tak 200 lidí. Prostor před stejdží je totiž vymrdaně malej a když se někdo nechce tísnit vpředu a nechat se šimrat chlupama v podpaží vedle stojícího buřta, popřípadě buchty, musí stát opodál. Tady narážíme na problém, protože jsou tam ty vysraný pilíře, který bych ocenil třeba v Údolí králů, pokud by na nich byly hieroglyfy, ale v klubu, kde se počítá, že tam lidi budou chtít stát a čumět na kapelu, je to uplně na píču. Navíc je tam samozřejmě hroznej zvuk a tak člověku nezbejvá nic jinýho, než stát na kraji a nechat si hamtat na nohy neustále proudícim davem lidí, kterej se chce dostat dopředu, ale přesně před váma zjistí, že to dál nejde a tak se před vás v prostředku dobrý písničky postaví dvoumetrovej viking a ideálně rozjede tvrdej windmill. Tohle naštěstí nebyla metalová akce, nicméně tu místo kilometrovejch mentalistů byla asi tuna holek, který po místě chodili s posranejma batůžkama, takže jsem si připadal jak když jedu ráno metrem a PZtka (parchanti zasraný) si nejsou schopný v přeplněnym metru dát batoh na zem, takže vás tlačí celou cestu do žaludku slabikář. Fakt zmrdstvo.

Předkapela se jmenovala The Academic. Znělo to zhruba, jako kdyby vzal člověk věci jako Foals, The Subways a i Cage The Elephant, vyjmul z nich nejteplejší pasáže a sešil je dohromady. Takže jsem to moc necenil. Co jsem ovšem cenil, byl zvuk, kterej měli poměrně libovej. Cage The Elephant by udělali líp, kdyby se nesrali s půlhodinovym zvučenim a vzali si nástroje rovnou po nich, protože sem ve výsledku špatně slyšel zpěv, kytary byly fakt divný a navíc tam byly ty vyšukaný BASY. Ne vážně, dopíči tohle neni Fear Factory, vážně nepotřebuju, abych měl při každym ušuknutí basáka pocit, že mi operujou plíce. Kapela začala kupodivu hrát načas, což je plus. Fakt nedokážu říct, v jakym pořadí se ty písničky hrály, to si najděte na internetech, je na to stránka. První jsem myslim neznal. Hned druhá byl ovšem banger „In One Ear“, což je libová písnička, lidi nejvíc křepčili a bylo to fajn. Týpci na pódiu dělali brajgl, konkrétně zpěvák a kytarista vpravo. Ten působil, že spíš víc paří, než hraje, což bylo občas i slyšet, ale asi si to užíval. Padaly samozřejmě ohraný fráze jako „Praha je nejlepší, chtěli bychom tu hrát každej den“, ale třeba se tu těm kapelám fakt líbí.

Následovala změť písniček, který jsem neznal a několik, který jsem znal velmi a taky jsem si je velmi užil. Při „Ain’t No Rest For The Wicked“ se onen kytarista tak rozohnil, že na konci vyhodil do vzduchu svojí akustiku, která dopadla na zem a nejspíš se rozmrdala, což jsem neviděl. Možná to byla ta kytara, na který můžete i stát, jak to bylo inzerovaný v teleshoppingu v Metalocalypse.  Basákovi se to ale nejspíš nelíbilo a šel mu za to jednu jebnout, zatm co měl fakt zlej výraz. V backstagi asi pak došlo na rozhazování kladiv. Po „Come A Little Closer“ kapela skončila, nechala se chvíli vyvolávat a pak zase začala hrát, standardní postup, prostě asi už chtěli jít domu ale zoufalý výkřiky publika je teda donutily přijít zahrát ještě 3 songy. Zajímalo by mě, jestli nědy někde publikum drželo hubu a chlapci se na přídavek vysrali. Poslední bylo „Cigarette Daydreams“, což ušlo, „Shake Me Down“, což bylo super a „Nevim“, což mě nebavilo. Ta poslední písnička se samo sebou nejmenuje „Nevim“, ale nechce se mi to hledat, takže pokud jste tam byli, tak víte, pokud ne, tak jste v ánu.

Koncert to byl tedy vyvedenej, pro lidi, co maj naposlouchaný všechny alba asi přímo orgastickej. Cesta ven z klubu byla poměrně ošemetná, protože půlka lidí se srala na hajzl, půlka do šatny a třetí půlka ven, přičemž vznikla totální kolona a pokud by v klubu vypuknul požář po tom, co by frontman zapálil prskavku a vznítil se strop, vypadalo by to tam asi hůř než o černej pátek v americkym obchoďáku. Navíc se všichni intelektuálové museli zastavit těsně před vchodem a hluboce rozmlouvat se svejma spocenejma kámošema o kvalitě představení, takže se o ně musel člověk otřít a potom odstraňovat z oděvu genenitcký materiál. Takže přístě si běžte kokoti stoupnout někam jinam!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *