John Wolfhooker – When the Hunter Becomes the Hunted

coverDneska odpoledne na mě zazvonila pošťačka, že pro mě má balíček. Zaradoval jsem se, že mi konečně přišly na zakázku ručně dělaný Davidovy hvězdy z cínu, který jsem si chtěl pověsit na zeď. Zásilka se ovšem ukázala být od Ronyho Janečka, tudíž to nemohlo být nic jiného, než „When the Hunter Becomes the Hunted“! Pošťáci si asi pospíšili, protože release date je až zítra. To nám ovšem nebrání v tom vydat recenzi už dneska, protože přece chceme bejt první v republice, no ne?

Album přišlo jako jednolistový digipack s vloženym bookletem s věnováním. K tomu bookletu se ještě dostanu, kvůli tomu jsem trochu napruženej, takže to dostane vlastní odstavec. Přebal je ta kočka, z druhý strany je tracklist. Ještě nikdy předtím jsem se nevyjádřil k tomu, co si o tom obrázku na coveru myslim. Podle mě je to dost cool a vypadá to hodně esteticky. Kdyby tam byl znova nějakej holub, bylo by to trapný, žejo. Takhle to má aspoň nějakou zápletku a navíc ta kočka má povářkovej výraz, takže mě to baví. Mimochodem, navrhovali a dělali to Aďo se svojí holkou Alexandrou a jak jsme se už v minulosti předvědčili u klipu na „Stubborn“, nejsou to žádný lopaty a když už dělaj nějakou grafiku, je to raketa. Takže tleskám.

wthbth1

Celý se to nahrávalo u Tomáše Raclavskýho, kterýho myslim nemusim vůbec představovat, ale kdyby snad někdo nevěděl, je to kytarista z Modern Day Babylon, což je asi mezinárodně nejúspěšnější česká kapela a hrajou djent. No a on má studio, kde nahrává převážně djent. Jeden se pak nemůže divit, že tyhle vlivy budou slyšet i na desce, což teda mně samotnýmu absolutně nevadí. Druhá varianta je totiž jít nahrávat k šedesátiletýmu rockovýmu tátovi, kterej sice má letitý zkušenosti v recordingu, ale udělá ti nahrávku, která bude znít jako Zeppelíni a na to se můžu vychcat žejo. O mastering se postaral nějakej Alan Douche, kterej prej má bejt nějak hustej, ale ten už mě moc nezajímá.

Pojďme se tedy pustit do jednotlivých songů. První dva už známe z dřívějška, protože vyšly jako singly. „Superhero Anthem“ jsem zprvu docela nenáviděl a mrzelo mě to. Přišlo mi, že to je bordel všeho přes sebe a nic tam neni slyšet. Když se na to teď zpětně dívám, bylo to možná způsobený tím, že jsem to poslouchal přes reprák na mobilu… No nic, ale byl to prostě jeden z těch songů, který si pustíte jednou, dvakrát a sere vás to. Ale napopátý to začnete mít rádi a pak se přistihnete, že si to broukáte, když ráno v autě stojíte frontu na Evropský dole u kulaťáku a čekáte, až budete moct odbočit do boční uličky, posrat všechny a objet ten kruháč.

„Self-Delusion“ jsem se, myslím, dostatečně vyjádřil ve svém článku John Wolfhooker a jejich song s klipem. Je to taková punk-rockovina a z tý desky se to mírně vyjímá. Zprvu jsem z toho měl mírně strach, ale teď když jsem slyšel zbytek a přesvědčil se, že takhle nezní celý WTHBTH, tak jsem s tím spokojenej.

A teď hurá na první novej song. „If You’re Single, I’m a Humbucker“ posmahne asi jenom lidi, kteří se trochu vyznaj v kytarách. Ten joke je trochu cheesy, ale mírně mě to povařilo, takže asi dobrý. Je to v pohodě track, vyloženě jsem se z něj neposadil na prdel, ale je tam jedna věc, která mě nepřestává bavit ani po šestym poslechu a to jsou proti sobě jdoucí hlasy v „Anger after a breakup makes you put on that makeup.“ Z toho mám husinu a je to mega hustý. Jinak mě osobně dost intenzívně serou sexuální narážky v songách. Jedinej, kdo si tohle podle mýho může dovolit, jsou Die Antwoord a pak nějaký rappeři, kteří maj v klipech polonahý štětky. Proto mě nasere, když v songu John Wolfhooker objevim linku „Cause your pride ain’t the only thing you like to swallow.“

„Beauty in a House of Cards“ začíná ambientníma kytarama v pozadí, který zněj jak nová pecka od U2 nebo Coldplay a tyhle kytary se táhnou celym songem, což mě sice nijak zvlášť nesere, ale pokud se přestanu soustředit na to, že poslouchám John Wolfhooker, přistihnu se, že omylem posílám DMSku na pomoc dětem v Africe, protože mi do duše promlouvá Bono. Zároveň by mě zajímalo kde se vzal název toho songu. Můj odhad je, že při nahrávání přišel na Raclavskýho zaklepat Kevin Spacey, kterej bydlí hned vedle, a přišel se zeptat, jestli nemaj Savo, protože jemu už došlo. Ke konci songu jsou tam chorály, který jsou hustý, asi jako chorály vždycky bejvaj.

A pak přijdou pekla. „Watch you Fall“ začíná jak největší zlo světa a očekávám, že se začne kurevsky moc blejt. Místo toho ale dojde na uplně normální zpěv. To tam chvíli jede, pak se někdo zasměje, pak refrén, kterej je celkem chytlavej a už si ho do songu zpívám. No ale tý dikci, co je tam na randoma vložená hned potom zaprvý vůbec neni rozumět a za druhý je podle mě pěkně nahovno. Co tam je vím snad jen díky bookletu s texty. Pak ještě jednou libovej refrén, no a než se nadějeme, song je u konce. Další.

„Sectumsepra“ začíná jak kdyby to měl bejt mega hustej djent a pak opět jako v předchozím songu se to zvrhne v normální zpěv. Tyhlety nečekaný zvraty jsou celkem zajímavý a neznám jinou kapelu, která by tohle dělala. Ovšem tadyto zpívání je prokládaný nějakym zdechlym ublejváním. Tenhle kontrast mi v „Sectumsempra“ prostě nějak nesedí. A vůbec, „Sectumsempra“ jo?

sectumsempra

Následuje „Not Afraid“, což pro mě byl takovej plytkej nic neříkající song. Moc se toho tam neděje, je to takový generický, že bych si to spíš představoval v rádiu jako nějakej random song, kterej tam prostě chvíli běží, nikdo mu moc nevěnuje pozornost, za dva až tři tejdny zmizí z playlistů a už po něm nikdy neštěkne ani pes. Nerad jsem to ale viděl na desce mojí oblíbený kapely. Jenže já to takhle s JW u spousty věcí mám. Sere mě to, ale pak objevim další a další věci, který mi nejdřív unikly a vesměs to pak i rád poslouchám. Co bych rád vypíchl je využití melodie chorálu ze „Stubborn“ na konci. To mě baví, že tam je. Je to tam jen chvilku, sotva si toho jde všimnout, ale je to tam. A schválně jestli najdete chronologickou souvislost songů „Pidgeon“, „Sectumsempra“ „Not Afraid“.

A je to tady. Přesně kvůli songům jako je „Full Houses, Empty Hearts“ mám tuhle kapelu mega rád. Hravý rytmy a melodie kytar a zpěvu mě prostě nenechaj chladnym. Ze stejnýho důvodu byl na předchozí desce můj nejoblíbenější song právě zrovna „Pidgeon“Plný domy je podle mě ekvivalent toho na WTHBTH. Přímo v bookletu je v textu následující line „Can you hear the iRony?“ Jako vážně? Co to je kurva za joky? Flétna je parádní zpestření songu a outro s kecáním působí dost zajímavě. Za mě nejlepší song desky.

irony

Na „We Are“ mě dost baví melodie zpěvu. Například v lajně „We’re dancing on thin ice believe me.“ Kluci se mi občas diví, že mám radši zpěv než blití, tohle je přesně ten důvod. Když někdo growluje nebo screamuje, zní to skoro pořád stejně. Ale se zpěvem jde udělat tolik věcí. Různý tóny, několik oktáv, falseta, cokoliv. Jinak ten song je docela fajn, nijak zvlášť mě nechytl, což je asi těžký pro song, kterej je bezprostředně po Domech.

Je jedna věc, která mě na týhle desce sere. V angličtině je to trochu jinak, než v češtině a slovenčine. Angličtina dává dost často přízvuk na druhou slabiku, což je pro Čecha/Slováka občas trochu nezvyk a je to jeden z důvodů, proč neni uplně prdel naučit se správnej přizvuk. Někdy to tolik nevadí, ale jsou slova, kde když je ten přízvuk špatně na první slabice, rve mi to uši. Na WTHBTH to párkrát je, ale ze všeho nejvíc v „Lost & Found“ například v „tommorow“ a „convicted“. To se mi fakt blbě poslouchá. Zároveň je i celý frázování v tom tracku takový nějaký prapodivný, nevim co si o tom myslet.

Celý album uzavírá song „Don’t Panic“, což v překladu znamená „Ne panic“. Hahahahaha, no dobrý. Začíná to libovym riffem, pak pár slok a ve třetině songu najednou nastoupí naprosto přehrocený djenty a pak z ničeho nic kytárka a zpíváníčko. Tenhle kontrast mě dost silně povařil a miluju to. Poprvý jsem se fakt nahlas zasmál. Dle mýho názoru se Rony Janeček takhle snaží po malejch krůčkách vychovat lidi k djentu. Rozumíte, ne? Djent nikdo neposlouchá, ale když to takhle bude postupně propašovávat do rokenrolu a lidi si na to zvyknou, tak než se nadějou, pojedou si do sluchátek ze svejch iRony třeba takovýhle pekla. No a závěr songu a zároveň celýho alba je naprosto epickej a správnej jak se patří.

„The things we chase will fade away in the end.
The things we chase are in ourselves deep inside.“

Co mě na „When the Hunter Becomes the Hunted“ baví je, že jak to bylo nahraný u djentovýho producenta, tak kdykoliv běží nějaký úšuky na kytaru, zní to prostě heavy a jako djent. Celej sound pak působí moderně a rozdílně od všeho ostatního rocku, rokenrolu a podobnejch hovadin. Saddam celkem dissí zpěvy, ale já si za ta léta na Martina už tak nějak zvykl a vlastně se mi to i líbí. Nutno však taky podotknout, že veškerý kytarový riffy jsou pastva pro uši a Rony Janeček je dle mýho bůh a kdybych byl holka, nechala bych se od něj šustit.

Co mě na týhle desce nebaví je ale booklet. Slíbil jsem, že se k němu dostanu. Teď mě dobře poslouchejte, John Wolfhooker, protože tohle jste totiž teda pěkně posrali. To množství chyb, co se v tom nachází, je až k nevíře. Chybějící písmenka bych opomněl (kdyby jich nebylo přinejmenším tak pět). Ale že tu a tam chybí celá řádka lyrics a někde dokonce celej jeden odstavec? Že někde je napsaná (asi) stará verze textu, která se s tím, co v songu skutečně je, neshoduje? Že jsou v tom gramatický chyby ve spellingu slov? To mě fakt zvedá ze židle. Vždyť je to kurva malá posraná knížečka, ve který je kolik, 300 veršů? To je takovej problém si to po sobě zkontrolovat, nebo to dát zkontrolovat někomu dalšímu? Vždyť i když píšeš posranej mail s objednávkou pizzy, tak si to po sobě přečteš, abys v tom neměl chyby. Složit ty songy, secvičit je, nahrát to na desku, pak všechno mixování a mastering. To muselo dát takový práce a všechnu tu práci pak takhle trapně shodíte zmrvenym bookletem, kterej například pro mě představuje jednu z klíčovejch částí toho digipacku a jehož korekce by zabrala asi tak nula, nula nic času? Tak to je teda pěknej průser.

wthbth2

Mimochodem, díky zadní straně toho bookletu jsem zjistil, proč bylo v klipu na „Self-Delusion“ tolik vidět to pochcaný Club-Mate. Oni jim to totiž asi nějakým způsobem sponzorují, pač je zezadu toho bookletu jejich logo. Tak to bych upřímně radši chcípnul, než měl takovýhleho sponzora a byl nucenej pít jeho shit, aby byl vidět v klipu. To jste si nemohli najít někoho lepšího? Snad i to debilní Caprio je lepší.

No nic, i když jsem tady docela dost věcí vydissil, pořád si ve výsledku myslim, že to album je dost povedený. Chápejte, že jsme pořád hejtovací web, takže vám tu řeknem, co všechno je jebka, i když to třeba má dost kladnejch věcí. Důležitý je, že svýho pre-orderu nelituju a že mě to celý baví poslouchat a dám si to do auta, protože jsem trapák a nemám AUX konektor, ale jen CD přehrávač. Pokud jste si desku nekoupili, postupně se na YouTube objevují jednotlivé songy v tomto playlistu.

Tracklist:
01 – Superhero Anthem
02 – Self-Delusion
03 – If You’re Single, I’m a Humbucker
04 – Beauty in a House of Cards
05 – Watch You Fall
06 – Sectumsempra
07 – Not Afraid
08 – Full Houses, Empty Hearts
09 – We Are
10 – Lost & Found
11 – Don’t Panic

Hodnocení: 8,0/10


 

Hejty od ostatních redaktorů:

Takže teď doopravdy. Mám napsat recenzi na fakt opravdu real John Wolfhooker? No, musim teda říct, že se mi asi líp recenzoval ten Billy Talent, protože ten sice taky tak vříská, ale od Martina Čubky se má rozhodně ještě co učit.

Nástrojově je to popravdě dost libový, často tam dost násilně ušukává basa, u čehož si vždycky vzpomenu na Maximum The Hormone a u těch se mi to líbí, čili se mi to líbí i zde. Ušukává tam často značně i kytara a je tam spousta progresivních částí, což cenim. Necenim ovšem zpěv, fakt ne, prostě mě to nejvíc sere a vůbec se mi to kvůli tomu nelíbí. Je to prostě takovej prapodivnej jekot, kterej se tváří, že je v něm nějaká melodie a tak, ale mě to prostě celý zní jako tohle. Třeba v „Watch You Fall“ 0:30? To jako vážně? Tohle ze sebe vyluzuju když sedim ve vaně a najendou začne téct moc horká voda.

Co je ovšem libovej song je „Sectumsempra“. Nějaký ty čistý zpěvy mě sice občas zatahaj za uši, jinak je to ale super. Na začátku je náser na okouna, libově se v tom střídaj rychlý a pomalý části, djentuje to tam a zároveň i nedjentuje, na konci se dokonce zjeví Kirk Hammet a vůbec je to celý dobrý. Možná to spíš ale měli pojmenovat „Alohomora“ nebo „Wingardium Leviosa“.

Výsledek teda je, že kdyby to album bylo celý instrumentální, tak by se mi líbilo víc. Zpěv to pro mě ale celý zabíjí a já si fakt nemůžu moc vychutnat písničku, když to v ní zní, jako když někomu zpátky přišívaj předkožku, takže je fakt složitý dát tomu nějaký objektivní hodnocení. Ve finále by asi bylo lepší, kdyby jim tam zpíval Pepa Vojtek. Furt je to ale lepší, než ten nekonečnej záser jednotvárnýho metalkóru, kterej má hromada českých kapel neustálou potřebu vydávat.

Hodnocení: 6,0/10

Průměrné hodnocení: 7,0/10


 

11 Responses to John Wolfhooker – When the Hunter Becomes the Hunted

  1. JsemZklaman napsal:

    Z týdle stránky se stala teda pěkná sračka, děkuji, nashledanou.

  2. Fisha Mandoor napsal:

    Can you feel his testosteRONY???!!! 😀 hele slušnej článek. Asi jsem na těchle hejtovacích stránkách který jsou možný fakt jen v ČR závislej :D.

  3. Timmy Ruzicka napsal:

    Trochu me mrzi ten hejt na zpev, ktery je ale bohuzel opodstatneny. Neni to vsak Martinova chyba, ten se se zpevem neskutecne zlepsil. Tady se musi pohejtovat produkce, protoze mix zpevu tezce nesedi do kontextu a nektere frekvence strasne vystupuji a rusi. Co se tyce instrumentalu, na spouste mistech taky schazi dynamika a energie, ktera byla pritomna v predchozi tvorbe. Pres obrovsky respekt vuci Tomasovi je imho klukum lip ve svych Pidgeon Records.

  4. Shithu Ayaye napsal:

    Po té vaší pauze je ten váš hejt suché jak hovniválec na slunku.

    • Yasir Abasi Yasir Abasi napsal:

      No tak to je v prdeli. Víš co, když mi někdo řekne, že jsem zasranej čůrák a ať si vylížu prdel, tak to mám celkem u análu, ale když mi někdo řekne, že mám suchej hejt, tak to mě celkem kosí. Do příště se zlepším! Ale na svou obranu bych rád řekl, že já John Wolfhooker moc nehejtim, vlastně to mám rád. A zas nejsem fake, abych si za každou cenu vymejšlel hejty, který ani tak nemyslim, v tom si nejedu, víš jak.

      • Shithu Ayaye napsal:

        Jo to bude muj sourek rad kdyz se polepsite. Za predchozi recenze bych vam klidne vylizal venecky, ale zde jsem sklesly. I kdyz mam Honzu Vlkhakera rad tak prave proto sem od vas cekal vic. Ale proc to pisu, vsak vy to mate u pice, co tu pisu 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *