Desky ze světa – týden No. 1 (Emmure, Suicide Silence, Within The Ruins, Serenity In Murder, David Maxim Micic)

CD recenze1Hádejte co… rozhodli jsme se najet si novej systém recenzí. Český desky si zasloužej důkladnej hejt a řádně prozkoušet ve všech ohledech, o tom žádná, ale se zahraničníma deskama to je těžký, statisticky bejvaj obecně mnohem větší průsery s českejma deskama, než se zahraničníma, takže neni ani takovej prostor pro nadávky a spílání. Přesto považujeme za nutný i zahraničním deskám věnovat pozornost, takže jsme zvolili kompromis a pokusíme se psát kratší recenze každej tejden do jednoho souhrnnýho článku. Tady je teda první exemplář.


Mubarak

Emmure – Look At Yourself

emm - layNerad bych se zbytečně rozepisoval, takže ve zkratce: Emmure je asi moje top kapela, co se metalcoru/deathcoru týče. Já vim, lidi si z nich dělaj prdel, že se tam jako hrajou furt prázdný struny a nuly a jejich frontman Frankie Palmeri je tak trochu čůrák. A maj pravdu. Jenže já mam rád jednoduchý věci a taky, jak už jsem jednou psal, tady na Nolly.cz jsme taky pěkný čůráci, takže s ostatníma čůrákama sympatizujeme. Takže za mě jsou Emmure dost v pořádku. Čekal jsem, co bude nová deska zač, protože čůrák Frankie vyhodil komplet kapelu a nahradil jí novejma lidma, převážně z Glass Cloudu, jmenovitě a zásadně Joshem Travisem, kterej vypadá, jako kdyby se Miloš Zeman změnil na afroameričana či negra, vypadaly mu vlasy a roztáhly se mu tunely. Ale naštěstí jenom vypadá, jinak je to dost cool týpek, jak se zdá.

Co se týče desky „Look at Yourself“, nová sestava je tam skutečně znát, a to předevšim na zvuku. Josh Travis si s sebou z Glass Cloudu krom doživotního nadbytku melaninu přines i devítistrunný kytary, což dává novejm Emmure skoro až groteskně podladěnej sound. Pamatujete na „Word of Intulo“ ne? Každej si na to pamatuje. No, tak to samý, akorát tak zní půlka desky. Na posledních třech deskách, kde se pravděpodobně nejvíc podílel kytarista Jesse Ketive, byl slyšet krystalickej zvuk od Joeyeho Sturgise a přísný úšuky na sedmistrunky, do kterejch se buď rapovalo o marvelovskejch superhrdinech v buzerantskejch trikotech nebo Frankie kydal na všechny lidi, který nebyli on.

Na „Look at Yourself“ se Emmure vrací do svý 00’s éry jak hudebně, tak nejspíš i lyricky. Vlastně kdyby mi někdo řek, že Emmure znovu nahráli „Goodbye to Gallows“ na oslavu desátýho výročí, tak bych to od nový desky možná ani nerozeznal. Ne fakt, většina songů by klidně mohla bejt na „Goodbye to Gallows“, z roku 2007, s tim rozdílem, že tady ten bordelovej zvuk dokreslující znepokojivou atmosféru netvoří mizerná produkce, ale právě ty vyhrocený low frekvence devítistrunnejch kytar. Na obou deskách mě ten zvuk místy sere, ale všeobecně mě to spíš baví, takže chilláda.

Tak teď co mě baví z těch songů. Intro je píčovina a jsem si na 83% jistej, že je stejný jako na „Goodbye to Gallows“. „Smokey“ je sračka, nevim proč to vybrali jako klip, je to totálně o hovně. Zbylý singly jsou v topu („Russian Hotel Aftermath“ a „Flag Of The Beast“). Pak mě ještě dost ba „Shinkuju Masterlord“, „Natural Born Killer“ a „Gucci Prison“, to jsou správný zla a Intula. „Ice Man Confessions“ a „Turtle in a Hare Machine“ jsou songy, který by z původní sestavy Emmure nikdy nemohly vyjít, ale naopak by zase seděly na „Goodbye to Gallows“. Zbytek jsou bezuzdný kundoviny, vata, která se snaží doplnit už tak dost krátkou stopáž jednatřiceti minut.

Verdikt? Mam rád poslední tři desky s původní sestavou, jakože fakt hodně, ale ohromně mě baví, že se teď Emmure zase na chvíli odpoutali a vrátili se k původnímu stylu s novym soundem a novym kytaristou/skladatelem. Koneckonců drtit furt ty samý nuly a pokračovat ve stejnym stylu ještě na čtvrtý nebo pátý desce, to by byla sebevražda. Je však zajímavý vidět, že převážně z úšuků na prázdný struny dá furt vařit nová a dobře znějící muzika, která ale rozhodně neni djent. To upřímně obdivuju. I když jsem měl rád ty původní týpky, tak se zdá, že Emmure změna sestavy prospěla, a co je ještě víc super, Josh Travis je taky dost cool a podle livechatů a videorozhovorů si s Frankiem asi docela sednou. Což je trochu zázrak.

Hodnocení: 8/10
—-

Serenity In Murder – Eclipse

sim - eclKdyž jsem uložil Saddámovi a Yasirovi napsat nějaký recenze, tak jsem se moc nezamyslel nad tim, že musim jít příkladem a taky bych měl něco napsat. No ale co? Vzpomněl jsem si, že jsem někdy v únoru poslouchal nějakej super novej finskej melodeath. Tak jsem si ho pustil, že na to napíšu recenzi. Po třetí písničce si řikam, že to nezní uplně tak jako melodeath. Hm, popletly se mi RARy disky CD, který jsem si koupil v obchodě, a koukam, že posloucham nějakej japonskej symfonickej black. No jenže ty vole!

Já nejsem moc fanoušek žánrů a jestli něco nenávidim, tak jsou to kapely, co hrajou nějakou půlmilionkrát provařenou debilitu a aby se na plakátu k akci odlišily od ostatních kapel hrajících tu samou debilitu, tak si vymyslej nějakej děsně originální žánr doplněnej místem původu. Příklad „nihillistic-mordor-lovecraftian-utopistic-blackened-stoner-black metal / Pasohlávky u Nových Mlýnů“. Hovadství. Kdepak, když už je třeba nějak kapelu definovat, jdu po tom, jako co to zní. Heaven Shall Burn znáte, to zná taky každej. Zlý nasraný německý antifašistický nestoři metalcoru, kterejm byste prostě do ksichtu neřekli, že by přece jenom bylo lepší ty migranty na těch hranicích trochu víc kontrolovat, že neni oukej si sem pustit kdejakýho Syřana jen tak bez dokladů. K tomu si přidejte Dragonforce, pohádkovej powermetal s harmonickejma sólama. No a mluvíme o Japonsku, takže navíc třeba Chthonic, což je sice trochu víc na jih (Taiwan), ale furt Asie a silně zkosený oči. No, tak tak nějak zní Serenity In Murder.

To neni celý, deska začíná a končí orchestrálníma eposama, co zní jak soundtrack k Assassin’s Creedu, některý písničky maj až Rammsteinovský aranže a jeden song mi fakt brutálně evokoval maybeshewill. Jestli to zní jako nekoherentní nesmysl, posuďte sami, za mě teda ale teda spíš hodně plusovejch bodů. Jasný, právě jsem vyjmenoval celou škálu kapel, který dost pravděpodobně byly do jistý míry pro Serenity In Murder aspoň nepřímou inspirací, takže tady nemluvíme o nějakym novym revolučnim stylu, kterej bude důstojnym nástupcem djentu a metalcoru, ale pořád jde o fantastickej žánrovej mix, kterej dohromady šlape jak Yasirova máma. Asi to nevylomí scénu z kořenů, ale je nutno podotknout, že něco takovýho neni dosud v Čechách nikdo schopnej natočit a vydat. Ale jestli třeba náhodou o něčem víte, dejte mi vědět do komentářů.

Pokud bych měl vypíchnout nějaký top songy, tak rozhodně intro + úvodní „A Torch For Avengers“ a naprosto výpravnou „The Sea Is…“. Co bych ještě rád zmínil, že mě nesmírně těší, jak je do takovýhle hudby zapojenej scream. Jo, je to místama fakt hodně epický a jak jsem psal, taky dost symfonický, ale protože tam neni operní zpěv, ale zlej uřvanej jekot, tak to nezní jako Nigtwish, Evenescence, Sonata Arctica, Dymytry a podobný vyhřátý pohádkový metaly pro děti a homoklády. Za což kapele děkuju. Jo a zpívá tam ženská ve stylu Máši z Arkony, což jsem zjistil až v momentě, kdy jsem si prohlíd fotku kapely. That’s what i call metal.

Hodnocení: 8,5/10


Yasir

Within The Ruins – Halfway Human

wtr - halWithin The Ruins jsem poslouchal tak před 3 rokama a to ještě tak jen jednu desku. Od tý doby jsem na tu kapelu tak nějak zapomněl a vůbec jí nevěnoval pozornost. A teď mi Mubarak nahlásil, že uděláme pack 5 recenzí. 5/3 není celé číslo a tak že prej dva udělají dvě recenze a jeden jenom jednu. No a protože jsem línej čůrák a k nějaký nový desce se dostanu tak jednou za rok a místo toho poslouchám israelský folk, tak tu jednu desku jsem dostal já. Koukl jsem, co teď vyšlo a hle, Within The Ruins. To jsem svýho času poslouchal.

Hned ze začátku musim říct, že jsem kurevsky rád, že mě Mubarak dokopal udělat nějakou recenzi, protože nová fošna „Halfway Human“ je kurevsky kvalitní a nebejt recenze, tak bych se k ní nejspíš vůbec nedostal. Nikdy jsem se netajil tím, že „Matriarch“ od Veil of Maya je jedna z mých top desek vůbec a tohle má k tomu stylově dost blízko. Nízký djentový úsery rychle se střídající s vysokejma vyhrávkama, to vše podložený nabitejma bicíma. Spousta lidí často podceňuje jednoduchý kick-snare-kick-snare groovy na čtvrtiny, ale když se to použije správně, udělá to neskutečný násery. Viz třeba ke konci „Death of the Rockstar“ nebo v „Objective Reality“ hned za půlkou songu.

I když je tohle všechno celkem vyhrocenej metal, týpci se nebojej zapojit do hudby i nějakej ten clean zpěv a tohle rozhodnutí vysoce cenim, ty já totiž rád. V tomhle ohledu bych zmínil „Beautiful Agony“, kde vysoký cleany fakt seděj. Taky mě baví, že se buřti nebojej vložit do songů i nějaký sóla. Všichni víme, že sóla nikoho nezajímaj a že to bejvalo cool v roce 1985, když hrála Metallica, ale svaté hovno (holy shit), sólo v „Incomplete Harmony“ ke konci je fakt naprosto prvotřídní. Kdybych si mohl vybrat, jestli se půjdu vysrat, nebo si poslechnu tohle sólo, vyberu si to sólo a to věřte, že sraní já tuze rád. Na závěr bych rád vypíchl „Bittersweet“, což je pro mě asi top track z celý desky. Zkrátka tak nějak nejlíp funguje. „Halfway Human“ je fakt paráda a dost možná se to dostane do mejch top 5 desek roku 2017 a to je teprve březen.

Hodnocení: 8,5/10


Saddam

Suicide Silence – Suicide Silence

ss -ssNová deska Suicide Silence je poslední dobou řekl bych docela diskutovanym tématem, hlavně pokud si chce nějakej deathcorovej elitista zanadávat, protože jeho oblíbeá kapela a učebnice deathcoru nevydala znova to samý album. Deska prej má zatim jen 1/3 prodej jako ta poslední, nejspíš proto, že všichni podle vydanejch singlů usoudili, že to bude totální sračka a že se tam neslamuje a nejsou tam žádný pořádný pigsquealy ani sýry.  Takže jsem se rozhodl to prověřit.

Fakt to teda moc nezní jako Suicide Silence, což je na jednu stranu dobře, protože 4 deathcorový alba podle mě bohatě stačej. Je ale fakt, že to jako Suicide Silence nezní absolutně vůbec ani trochu, a nechápu, jakej kolaps musel týpky najednou postihnout. Jakože, jestli Hermida řekl: „Hej mě už to konstantní blití vůbec neba, nezkusíme něco jinýho?“ nebo jestli se na tom najednou shodla celá kapela protože vycejtila, že numetal se zase vrací a že by měli mít v zásobě jednu takovou fošnu. Už jste asi všichni tisíkrát slyšeli, že to zní jako Deftones a Korn a možná trochu Slipknot, takže to tu vůbec nebudu zmiňovat ani si z toho dělat prdel, protože to už udělalo nespočetně lidí v komentářích na Youtubu. A teď hlavní otázka. Je to teda opravdu takovej strašnej šit a zničil Eddie Hermida Suicide Silence?

Niet. Jakože pokud bych si měl vybrat, jestli budu muset celej den poslouchat „You Can Not Stop Me“ nebo „Suicide Silence“, tak to bude bude vždycky to druhý. Je to totiž 45 minut dost odlišnejch songů, který jsou poměrně příjemný na poslech a ne jenom 45 minut šílenýho slamu, kterej mě po 10ti minutách začne totálně vytáčet. Má to samozřejmě svoje slabší i silnější stránky. Třeba „Doris“ je fakt super song, naproti tomu „Silence“ je docela šit. „Run“ je uplně výborná, ačkoliv vám při tom refrénu připadá, že to týpek musí asi zpívat blbě nebo tak, ale stejně vám to pak furt zní v hlavě. V „Hold Me Up, Hold Me Down“ jsou i nějaký ty skvíly a brajgly. „Dying In The Red Room“ je takový průměrná, ale nechápu k ní vůbec ten klip, kterej vypadá spíš, že ho měla Troma natočenej pro Municipal Waste, ale pak to koupili Suicide Silence a Hermida si tam hraje na Texas Rangera.

Takže vlastně docela dobrý. Baví mě, že to týpci najebali celý živě ve studiu na pásku bez metronomu a ne každejch 10 vteřin zvlášt přes Kempra, je to takový libově syrový. Možná se fakt mohli vysrat na vydávání toho pod jménem Suicide Silence a zvolit nějakou numetalovou klasiku s vymyšlenym slovem a gramatickou chybou, ale to by pak už neprodali vůbec nic. Lidi na to sice budou furt kydat ale na koncertech to budou stejně všichni znát a stříkat z toho, takže se o budoucnost kapely nějak extra nebojim. A když pak vydaj zas třeba další deathcore, tak o to víc to budou všichni cenit a kupovat, protože se přece vrátili ke svým kořenům. K nezaplacení.

Hodnocení: 6,5/10
—-

David Maxim Micic – Who Bit The Moon

mic - wbmDruhá recenze je nějakej djent. Jakože David Maxim Micic mi sice neni uplně neznámý jméno, ale vim, že jsem si něco párkrát pouštěl, nějaký Bilo nebo jak se to jmenovalo, a sralo mě to, takže jsem to dál nezkoumal. Buřt nicméně vydal nový album, a protože jsem si měl vybrat 2 desky, nějak mě zrovna nenapadlo nic jinýho. Deska je celá na Youtubu, takže jsem se nemusel ani obtěžovat si jí třeba pučovat ná cédéčku od kámoše nebo tak, však to znáte.

Vlastně moc nevim, co o tom mám všechno psát. Má to 38 minut a je to takovej konstantní progresivní opus, kterej je docela dobrej na poslech v kuse, ale ty písničky jako takový nejsou žádný rachejtle, ze kterejch by moje progresivní srdíčko plesalo. Připadá mi, že momentálně jsou tři takový meainstream kapely, co se týče progresivního instrumentálního metalu/rocku/nevim. Animals As Leaders, Polyphia a Plini. David asi neni takovej kytarovej koumes jako Tosin nebo ty dva nosálové z Polyphia a tak vsadil na cestu Plini, čili takovej relax, název a přebal alba jak z nějaký dětský knížky a žádný přehnaný honění a slapování. Což je docela dobrý, ale ne dost na to, abych si to pustil víckrát.

Má to ale teda nějaký dobrý momenty, který jsem vysledoval. Konkrétně mě baví první písnička „Someone Else’s Hat“, dobře to v ní totiž zasírá. Potom „Damar“, kde po dvou minutách ničeho začně cosi kvílet, což se mi líbí, ačkoliv nevim, jestli to je kytara, synťák nebo nějakej mořskej tvor. No a poslední highlight je v podobě ženskýho hlasu, kterej tam začne vzdychat ve finálních dvou minutách alba a kterej mě fakt neskutečně baví. V komentářích si navzájem honěj ptáky ostatní djentaři, konekrétně Sithu Aye, kterej se ptá „Davide proč jsi tak dobrý?“ a sám Tomáš RAclavský za MDB, kterýho to nejspíš tak vzrušilo, že to napsal s hrubkou. Takže tak.

Hodnocení: 6/10


2 Responses to Desky ze světa – týden No. 1 (Emmure, Suicide Silence, Within The Ruins, Serenity In Murder, David Maxim Micic)

  1. Fisha Mandoor napsal:

    Nový systém je super, ale chybí tu ty staré známé odkazy na hovna všude možně z netu 😀 u toho jsem se vždycky řezal smíchy. Uděláte někdy recenze třeba na Periphery III a Madness of Many?

    • Yasir Abasi Yasir Abasi napsal:

      No hele, možný to je. Může se stát, že příště nebudu vědět o čem psát, tak napíšu PIII. Ale nic neslibuju!!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *